articles by alphabet

Žárlivost.

23. srpna 2014 v 14:29 | Sodomagor.
jealousy/celos

Proč vlastně žárlíme? Protože se bojíme, že toho druhého ztratíme, jelikož ho milujeme víc než sami sebe? A nebo je to kvůli tomu, že máme nízké sebevědomí a vidíme konkurenci v každé druhé holce?
Nemyslím si, že žárlivost je vyloženě špatná věc. Podle mě je to důkaz toho, že toho druhého milujete a zkrátka máte strach, že si najde někoho lepšího. Je to naprosto normální věc, ale má to i své hranice. Pronásledovat přítele na každém rohu, v horším případě mu vlézt do telefonu a nebo si číst jeho zprávy na facebooku je blbost a ztratíte tím akorát jeho důvěru. A důvěra je jak já říkám, ve vztahu strašně důležitá a podstatná věc. Proč by jste jinak byli s člověkem, kterému nevěříte nic?

Troufám si říct, že mě díky žárlivosti skončil vztah, který trval tři roky. Byli jsme oba moc žárlivý. Já nesměla zdravit kamarády a ani se podívat na cizího kluka, natož abych si napsala s kamarádem pár zpráv. A zdálo se mi to vůči mě nefér, tak jsem to "zakázala" i jemu. Nechtěla jsem dělat ze sebe krávu jediná. Až později jsem si začala uvědomovat, že to byla chyba, protože jsme to nechali zajít moc daleko. Bylo jasné, že takový vztah nemá cenu. Omrzelo nás to každý den vidět jen nás dva a s nikým jiným se nebavit. On si potřeboval dokázat, že ještě holky o něj stojí a má šanci, tak mi začal lhát. Říkal mi, jak jde s kamarády na pivo, přitom flirtoval v baru s holkama a myslel si, že na to nepříjdu.
Dělali jsme si naschvály. Náš vztah byla taková bitva, dá se říct. Kdo koho víc naštve a kdo víc zaskóruje. Zní to asi směšně, ale je to smutná realita. Na začátku prázdnin jsme se rozešli. A já začala cítit neuvěřitelnou volnost. Kamarádky mě vytáhly na diskotéku. Když jsem byla s ním, nikdy jsem se takhle bavit nemohla, bylo mi fakt fajn. Peťa mi celkem i snížil sebevědomí. A já si jen řekla, že mě žádnej jinej chtít nebude, protože jsem jen blbá holka a zbyl na mě tento zoufalec. Ale jak jsme se byli bavit na tom Vranově, potkala jsem spoustu nových lidí (kluků), a pro ně jsem nebyla jen nějaká hloupá holka s nízkým sebevědomím. Brali mě úplně jinak a to se mi líbilo. Tu noc jsem si užila a budu na ni vzpomínat jen v tom nejlepším.

Juno | via Tumblr

Mrzí mě, že ten vztah skončil. Žárlivost je normální, ale musí mít hranice. Nenechte si kecat do toho, s kým se můžete a nemůžete bavit. Nezakazujte si navzájem kamarády, nelezte si do mobilu a ani na Facebook. To je to nejhorší, co můžete udělat. Kdo s čistým svědomím může říct, že nikdy ve vztahu neflirtoval s někým jiným? Ať už někde venku, tak třeba právě na tom Facebooku? A věřte mi, že tolik šťastně zamilovaných párů by skončilo, kdyby znali navzájem svá hesla.

Ale znám jeden velmi výstižný citát.

Pokud se tvá holka líbí jiným klukům, není důvod žárlit. Měla na výběr a vybrala si tebe!
Pokud se tvůj kluk líbí jiné holce, prostě jdi, a rozkopej tý krávě držku! ( :D )

Co vy a žárlivost?

Chybí mi.

9. srpna 2014 v 0:33 | Sodomagor.
Untitled

Chybíš mi.

Budou to pomalu dva měsíce, co nejsme spolu. Říkala jsem si, jak budu hodně silná a zvládnu to s nadhledem. Ale čím víc si uvědomuju že už nejsi můj, tím víc to bolí. Už tu pro mě nejsi, když potřebuju. Měla jsem často deprese a špatné dny, a kdo mě vždy obejmul a řekl, že to bude dobrý? No přece ty.
Pamatuju si, jak jsem s ním seděla v gránicích na lavičce a najednou přiběhli k nám "indiánky", začali kolem nás poskakovat a bubnovali nám lásku se slovy, ať nám to vydrží navždy. Bohužel ani "kouzla" náš vztah nezachránily.
Někdo má oporu v nejlepší kamarádce nebo u rodičů, já ji měla u něj. I když jsme měli spíš takovou italskou domácnost a skoro pořád jsme se hádali, stejně na tom bylo nejlepší to usmiřování.
Vlastně ani nevím, co to změnilo. Z ničeho nic se z něho začal stávat jiný člověk. Bylo to nejspíš tím, jak přestoupil do jiné práce a chodili tam s ním samí puberťáci a radili mu blbosti ohledně nás dvou a on se tím začal asi řídit. Už to nebylo "miluju tě, lásko" ale změnilo se to na "nech mě bejt, táhni si za jiným"
Ten kluk mě vytáhl ze dna. Byla jsem po těžkým rozchodu a on v tu dobu byl můj kamarád a řekl mi ze srandy - kašli na toho šmejda, zamiluj se do mě a budeš se mít líp. Po nějakém čase se to stalo skutečností - já se do něj doopravdy zamilovala. Nikdy nezapomenu na ty krásné začátky, kdy jsem měla motýlky v břiše pokaždé, když jsem byla s ním. Milion smsek před spaním, grilovačky v létě, seznámení s jeho skvělou babičkou, koupání v řece při bouřce. Byly to skvělé 3 roky, nejlepší které jsem kdy zažila a za ty vděčím jen tobě. Škoda, že ze slov "princezna a beruška" se stala "svině, píča a kráva"


couple gif | via Tumblr

Zajímalo by mě, co jsem udělala špatně. Vždyť já bych za něj položila i život, kdybych musela, tak moc jsem ho milovala a bohužel miluju. I přes to, jak moc mi ublížil. Ty lži a podrazy se jen tak přehlédnout nedají. Největší paradox byl ten, že na mě moc žárlil, přitom jsem měla žárlit já. Nikdy jsem mu ani nedávala žádné důvody. Ale on? Chtěla jsem jet s ním na fesťák do Bratislavy, ale řekl mi, že jedou jeho kamarádi a chtějí mít pánskou jízdu. Oki, v pohodě. Kdybych se nekoukla na facebook, tak to nevím do dnes, že mi lhal. Byla tam s ním bejvalka a nějaký jeho až moc blízký kamarádky. To byla asi ta jeho pánská jízda.

Já vím, že nemá cenu se trápit, když už není můj. Ale dělá mi to moc těžký, jak mi každý den píše na facebooku, že mě miluje. Já se přes ty lži nedokážu povznést, nejsem ten typ, co by to všechno hodil za hlavu a jel dál, na novo.
Tak moc bych si přála už to celé neřešit, začít se bavit a užít si poslední zbytek prázdnin. Co místo toho dělám? Sedím doma na prdeli, jsem na blogu, pouštím si sad songy a lituju se.

Milovala jsem každou sekundu s ním, byl to ten nejlepší kluk, kterého jsem se nehodlala vzdát. Byla jsem mu vděčná za vše, co pro mě udělal. Měla jsem v něm maximální podporu, věděla jsem, že mi vždy poradí a pomůže. Byla jsem šťastná za to, že vůbec je, existuje a dělal mě tou nejšťasnější holkou. Nic jsem si bez něj nedokázala představit. Zbožňovala jsem ho. Milovala jsem, jak se na mě vždy hezky podíval a usmál se. V jeho objetí jsem se cítila tak v bezpečí. To, jak voněl mě vždycky dokázalo omámit. Tolik lidí nás chtělo rozdělit, ale my to zvládli. Změnil mi život. Ráno jsem se probouzela s myšlenkou na něj a v noci se stejnou myšlenkou usínala. Když jsem ho jen chvíli neviděla, tak mi nejvíc chyběl a jediné, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo ať jsem zase s ním. Byl pro mě něco jako droga, na které jsem měla závislost.

Škoda jen, že takhle to neměl i on. Aspoň si to myslím, protože proč by jinak mu nějaké jiné holky, a ty všechny lži, podrazy a podpásovky za to stáli? Za ty 3 roky. Kdyby mě tak moc miloval, tak by mě neopustil. On mě teda vlastně neopustil, to já se rozešla. Ale protože ten můj starej Peťa se někam vytratil, tohodle kluka já neznám, do tohodle jsem se já nezamilovala tenkrát.


Co momentálně chybí vám?

Jizvy.

5. srpna 2014 v 11:19 | Sodomagor.
Jizvy které máš zvenku, tak určitě bolí. Ale jizvy, které máš uvnitř na srdci a způsobil ti je sám život bolí víc.

Čím dál víc častěji kolem sebe vidím holky, které si na něco stěžují. Mají těžký život, protože je po týdenním vztahu ve 13 letech opustil kluk, a život pro ně nemá smysl. Aby byly za frajerky, začnou se zhoršovat ve škole, odmlouvat učitelům a nadávat jim ( samozřejmě jen z poslední lavice, to je největší frajeřina ). Většinou to dopadne tak, že ostatní jimi budou opovrhovat a řeknou jim narovinu, že to co dělají je ubohé. A jak jsou přece nejvíc na dně, tak chtějí na sebe upozornit, a taky chtějí, aby je ostatní litovali. Protože jenom ony si toho zažili nejvíc ve 13 letech! Nikdo nemá těžší život.
Co udělají? Začnou se řezat. Některým lidem to opravdu pomáhá, že mají rádi bolest, říznou se a odplaví se tím všechny problémy. Ale oni to dělají jen díky tomu, aby byli zajímavé. V lepším případě si ty jizvy a řezance vyfotí a dají na sociální stránky, nejlépe na facebook s komentářem "jsem na dně". A teď čekají, že my je budeme litovat.

Dark Paradise | via Tumblr

PROBUĎTE SE!

Život přináší těžší rány, než rozchod s klukem, se kterým jste byli týden a už jste se moc milovali. Co mají říkat lidi, kteří mají rakovinu nebo nějakou nevyléčitelnou nemoc? Půjdou se říznout, protože to mají těžké v životě? Většinou to bývá tak, že lidi, kteří jsou na dně a mají deprese to nedávají na jevo a snaží se to za každou cenu skrývat. Ale ti pózeři, kteří chcou být litováni se tím neustále někde chlubí a píšou svoje dlouhé "smutné" příběhy.
Nevím, ale člověk, který je v koncích a neví co se životem se tím určitě nebude chlubit veřejně, nebo se snad pletu?

Chápu, že pro toho člověka v určitém věku se ten jeho problém zdá být největším a nejhorším. Ale opravdu existují lidi, kteří jsou na tom hůř. Jsou horší věci. Ano, rozchod bolí a podraz od nejlepší kamarádky, které jsi věřila určitě taky. Ale tohle nejsou důvody, proč si ubližovat nebo dokonce se zabíjet.

Mě třeba taky bolí, že se na mě máma vykašlala a nic pro ni neznamenám. Má svoji rodinu, své děti a svého přítele. Já do jejího světa už dávno nepatřím. Jediný co nás dvě spojuje jsou vzpomínky a fotky v dětském albumu. Ale přece kvůli tomu, že se mě zřekla a nestojí o mě se nepůjdu zabít. Je to její boj a volba. Ona promarnila nejlepší roky v mém životě, které nevrátím. Za všechno si může sama a měla by si to pořešit ve svojí hlavě. Já za její blbost nemůžu. A už vůbec bych se nedokázala tak ponížit a shodit, že bych kvůli takovému člověku jako je ona, ronila slzy a ubližovala si. Je to zkrátka jizva a šrám na srdci, který už tam zůstane napořád.

Ubližovali jste si někdy fyzicky? Myslíte si, že jizvy na srdci a na duši bolí víc, než ty které máme na těle?

Samota.

4. srpna 2014 v 11:19 | Sodomagor.
Drowning

Samota. Někoho jenom to slovo dokáže vyděsit.

Existují lidé, kteří mají rádi společnost a cítí se skvěle mezi lidmi. Ale jsou taky lidé, kteří naopak lidský kontakt nevyhledávají, a tak si radši vystačí sami se sebou, pěkně v klidu doma a třeba u oblíbeného seriálu.Kdybych se měla zařadit do jedné z těchto dvou skupin, tak bych se zaškatulkovala spíš do té druhé. Nejsem ráda ve společnosti, nedělá mi to dobře když je někde hodně lidí. Už jen když je venku víc přátel semnou, začínám být nervózní. Štve mě to, ale je to tak. A snažím se to změnit, ale bohužel se mi to nedaří.
Myslím si, že samota je člověku někdy hodně prospěšná. Protože když je člověk sám, víc nad sebou přemýšlí, a ne jen nad sebou, ale taky nad chybama které udělal, nebo nad nějakým akutním problémem, který se mu zrovna děje. Někteří samotu vnímají jako osobní prohru a mají z toho deprese, že jsou sami a samota je zabíjí. Ale já to beru jako takovou oddychovou část. Kdy prostě vypnu a opadne ze mě všechen stres, a užívám si toho, že mě nikdo momentálně neotravuje.
Ale když to vezmu z druhého úhlu pohledu, tak mě samota přivádí do depresí. Poslední dobou se mi zdá, že jsem na všechno sama. S přítelem jsme se rozešli, a pořád to bolí. Plánovali jsme si společné prázdniny, ale všechny plány se rozsypaly na malé kousíčky. A co se týče přátel, tak žádné nemám. Teda mám, ale ne opravdové, o kterých bych věděla, že mě v těžkých chvílích podrží a nevykašlou se na mě. Je to smutný. Ale jak se říká, člověk musí projít i špatnýma a černýma chvilkama, aby mohl zažít ty dobré a optimistické. A tohoto hesla se držím. Takže pokud jste na tom podobně zoufale jako já, tak nevěšte hlavu.

Je to jen chvilkový stav a bude zase dobře. Ne teď, ne zítra, ale jednou určitě.

Jak vnímáte samotu? Cítíte se někdy sami?

Babička.

31. července 2014 v 13:09 | Sodomagor.
Untitled

Poslední dobou se mi čím dál víc zdá to, že si většina přestala vážit svých rodin. Nějaký vděk a láska jsou cizí slova. A když rodiče nepustí své děcko na diskotéku, tak je samozřejmost, že za zády s kamarády ty rodiče pomluví jak nejvíc může, a v tu chvíli to budou ti nejhorší rodiče na světě. Ale když dostávají od nich peníze, aby si mohli kupovat věci, který jsou pro ně důležité, tak jsou rodiče skvělí?
Neříkám, že já jsem svatá a nechybuju. Bohužel chybuju, ale to je lidské. Kolikrát jsem doma řekla tak hnusné věci, že mě to kolikrát mrzí do teď. Abych to upřesnila a věděli jste o čem píšu, tak já nežiju s rodiči, jako skoro každý, ale bydlím s babičkou a dědou. A nedokážete si představit, jak jsem za to vděčná.

Nebyla to matka, která v noci nespala kvůli mě, protože jsem byla mimino a pořád jsem něco chtěla, byla to babička.
Nebyla to matka, která zažila moji první lásku, pubertu, zlomené srdce, deprese, problémy, byla to opět babička.

A tohle jsou takové ty nejdůležitější věci, které moje matka propásla. A ty se už zpět vrátit nedají, víte? Ona se to teď "snaží"(to říká ona, ale nějak to nevidím) napravit, ale to už je pozdě, mami. Zachvíli jsem dospělá a ty nejlepší roky v mém životě jsi prošvihla. Nikdy ti nebudu plakat na rameni skrz první lásku, která nevyšla, nikdy nebudeš znát moje problémy, které jsem zažila, nikdy už nezažiješ ty moje deprese, při kterých jsem se chtěla zabít. A to nejhorší na tom je, že tě to ani trošku nemrzí, "mami". A co mě na tomhle štve ještě víc je to, že jsme si tak zatraceně podobné. Ve všem. Přes vzhled, chování a povahu. Jsme jedna jako druhá, ale přitom jsme každá jiná.

Jsem šťastná za to, že mě babička s dědou vychovali, i když to semnou neměli lehký a pořád nemají, i když jsem je milionkrát zklamala, ale i přes to jsem dědův mazánek. Nebýt jich, tak nevím, kde bych teď skončila. Díky těm dvoum žiju a mám střechu nad hlavou, a za to jsem vděčná. Nejvíc na světě je miluju. Kdybych musela, tak klidně za ně položím život, ano, tak moc je miluju. A hrají v mém životě velmi důležitou roli.

Untitled

K mým narozeninám, které mám za 3 měsíce si přeju tetování. Pro někoho je to hnusný, a budou si o mě říkat, že jsem vylezla z kriminálu. Ale mě je to fuk. Chci na předloktí datum narození babičky a dědy. Chci napořád mít jak v srdci, tak i na těle památku na dva nejúžasnější a nejlepší lidi na světě.

Jaký máte vztah s babičkou a celkově s prarodiči vy?

Význam jména.

29. července 2014 v 17:09 | Sodomagor.
...


Už mi pár lidí psalo jak tady, tak na asku, jak se vlastně jmenuju. Od jisté doby si moc chráním své soukromí, takže nerada zveřejňuju informace o sobě. Ale jméno snad toho tolik na mě nevyzradí, nebo jo?
Zajímalo by mě, na jaké jméno by jste mě vy tipovali. Lucka, Andrea, Veronika, Nikola? Ne.
Mám hodně neobvyklé jméno. Když jsem byla menší, dělalo si spousta lidí kvůli tomu ze mě srandu. Nenáviděla jsem to, chtěla jsem se přejmenovat. A ještě víc mě štvalo, že jsem měla stejné jméno jako "ona" ( moje matka ). Bohužel mi to nesnášení zůstalo do dneška, a nerada se představuju.

Jak se teda vlastně jmenuju, když pořád říkám, jak je to jméno hrozné? Olga. Původně toto jméno pochází z Ruska a taky docela tak zní. Když se to jméno vysloví, působí na mě tvrdě. V překladu to znamená něco ve stylu "zdravá, svatá". Rozhodně si tak nepřipadám. Píšou, že prý ženy které tohle jméno nosí, jsou velice povahově silné. Ale dle mého názoru je blbost, jak všude možně po internetu píšou významy jména a charakter toho člověka. Vždyť žádné jméno nemůže ovlivnit povahu lidí, nebo snad se pletu?
Přátelé mi neřeknou jinak než Oli. To jediné se mi docela líbí. V mém okolí neznám žádnou slečnu se stejným jménem. Na jednu stranu mě štve, že jsem neměla takové štěstí, a dostala jsem takové jméno, ale to si člověk holt nevybere. A na druhou stranu, zase není takové tuctové a nemá ho každá druhá, třeba jako Nikola, Tereza, Veronika.

Kdybych si mohla vybrat jak bych se chtěla jmenovat, volila bych nejspíš něco jako Nela, Michaela, Linda. Člověk by se měl mít rád se vším všudy, a žádné jméno neurčuje chování člověka. Touhle větou se tak nějak utěšuju. A když se tak dívám na své fotky (zní to divně?:D) tak si nedokážu představit, že bych měla jiné jméno. Myslím si, že to už za ty roky nějak semnou splynulo a hodí se to ke mě, i když nadšená zrovna dvakrát nejsem. Existují horší, to neříkám. Třeba taková Zdislava, Květoslava, to oproti tomu Olga je nic.

Jste spokojeni se svým jménem? Jaká jména se vám líbí? Jak by jste se rozhodně nechtěli jmenovat?

Šílené úchylky.

18. července 2014 v 20:09 | Sodomagor.
Ještě než začnu psát článek, chci bych vás o něco poprosit. Založila jsem novou anketu, tak v ní hlasujte. Chtěla bych znát vaše názory. Děkuju moc :).

Tohle je hodně zajímavé téma. Hledala jsem různě po internetu a vybrala jsem pro vás ty nejvíc zvrácené úchylky a u některých jsem vážně kroutila hlavou :D.

1. Muž, který je ve vztahu se svým autem

23 úžasně bizarních lidí, kteří mají vážně divné úchylky

2. Žena miluje pojídání kočičích chlupů.

23 úžasně bizarních lidí, kteří mají vážně divné úchylky

Potrat.

17. července 2014 v 14:28 | Sodomagor.
👶 | via Tumblr

V dnešní době je potrat strašně moc omílané téma.
Je potrat špatný, nebo není? Jak pro koho. Nechci se teď bavit o potratech, za které ženy nemůžou. Ale spíš o těch umělých. Nepochopím, jak v dnešní době, může někdo nechtěně otěhotnět. Vždyť je tolik možností jak se chránit, různá tělíska, gely, antikoncepce.
Smutné je, že páry, které se snaží o dítě roky, pořád nemají to štěstí. Ale 15 letá holka, která spí s každým klukem, hned otěhotní. V našem městě se teď udává nový trend. A to ten, že každá druhá ( a to myslím fakt vážně) je kolem 16 let těhotná. Znám slečnu, která by teď po prázdninách měla jít nejspíš do druháku, je ji 16 let. Měla kluka a samozřejmě, že se spolu vyspali a ona otěhotněla. Věděla, že je ve třetím měsíci těhotenství, ale nikomu to neřekla, ani tomu klukovi a ani rodičům, protože to dítě si chtěla nechat. Za měsíc v srpnu má rodit a čeká chlapečka. WHAT?! Na jednu stranu je od ni zodpovědné, že si to dítě chtěla nechat i přes vsechny následky, ale vždyť je to ještě svým způsobem malá holka. Nemá dokončené vzdělání, ten kluk teď má dvě práce, aby to dítě byli schopni uživit. Vážně je to k smíchu, že dítě čeká dítě.

Pokud otěhotní žena, která nemá skoro žádné peníze, chlap ji opustil a ona by neměla jak uživit dítě, tak to chápu, že by šla na potrat. Protože pro to dítě by to bylo hrozné. Vyrůstat v rodině, která mu není schopnat zajistit pěkné dětství, dobrou stravu, vzdělání.

<3

Já proti potratům nejsem, je to vlastně rozhodnutí té určité ženy. Jestli se ona necítí mít dítě, a ví, že by mu nemohla poskytnout co by potřebovalo, tak si myslím, že je to správné rozhodnutí. Je dobře, že tady ta možnost je, ale rozhodně mi nepříjde, že by to bylo něco super, s čím můžou ženy dopředu počítat, pokud zapomenou na ochranu. Je to takové nejkrajnější řešení podle mě.
Každý má právo na život, to je pravda. Ale jak by bylo tomu dítěti kdyby se narodilo, mladá 16 letá hloupá matka by ho šoupla do dětskýho domova a ono by tam vyrůstalo? Mě by to asi strašně mrzelo, kdybych věděla, že mě moje máma nechtěla, tak jsem zůstala v dětském domově.
Děti nechci, nemám ráda děti. Nechápu to, jak na ně každý šišlá, že je to roztomiloučký, ne není. Možná do budoucna změním názor, ale pochybuju. Ale nemyslete si, že jsem nějaký kanibal, co děti z celého srdce nenávidí, a nejradši by je zabil. To rozhodně ne. Já to s těma dětma nějak v jedné místnosti přežiju, dokonce se snažím být i milá, ale to je asi tak vše.
Kdybych náhodou zjistila (doufám, že ne!), že jsem těhotná, šla bych určitě na potrat. Protože vím, že nejsem mateřšký typ, nedala bych tomu dítěti lásku, nezajistila bych mu krásné nezapomenutelné dětství a asi bych se o něj nedokázala postarat. A ničit mu život kvůli tomu, že jsem byla nezodpovědná, to určitě nechci.

Co by jste udělali vy, kdyby jste otěhotněli? Šli by jste na potrat, nebo si dítě nechali? Jaký je váš názor na potrat?

Nemilovaná.

15. července 2014 v 23:29 | Sodomagor.


Neuvěřitelné, jak mě jedno slovo dokáže vystihnout.

Poslední dobou si tak totiž připadám. Nemilovaná. Ti, co sledují můj blog, tak ví, že mám 3 roky už přítele. Ale jde to s náma z kopce. Mrzí mě to a strašně to bolí. Ten kluk mi na jednu stranu změnil život úplně od základu, ale na druhou stranu ho vzal do svých rukou a pomalu ho roztrhával na menší a menší kousky.
Přešla jsem spoustu jeho chyb. Že mi lhal, pomlouval mě, ponižoval mě před kamarády a dokonce i to, že psal mé nejlepší kamarádce úchylárny. Ale to, že jel do Bratislavy na festival prý s kamarády, ale nakonec jsem se dozvěděla, že s "kamarádkou"(bejvalá holka), tak to jsem už neunesla. Ona je hrozná mrcha, vždycky se nám srala do vztahu. Přála jsem si na ten festival jet s ním, ale řekl mi, že jedou jen kluci a chcou si užít pánskou jízdu, řekla jsem si - okey, nebudu tam přebývat, chápu to.
Ale pak jsem se dozvěděla, že tam jel jen s JEDNOU holkou, s kterou spal dva dny ve stanu, a která se nám celý tři roky snažila rozbít vztah. Tohle jsem nepřekousla. Nejvíc vtipný na tom je to, že mi na to odpověděl "no a co, tak jsem ti lhal no, neměl jsem na vybranou"

Untitled

Tohle není ten kluk, do kterého jsem se zamilovala. Tohle není můj Peťa, z kterého jsem byla paf a jen jeho pouhý úsměv na tváři mě dokázal potěšit. To není ten, který pro mě napsal text písničky a s jeho kamarádem skládali k tomu melodii. Tohle do prdele není on. Chci zpátky mýho starýho Peťu. Prosím.
Vím, že tam někde uvnitř je, někde hluboko jo, ale schovává se. Nejvíc mě mrzí, že já doma brečím a užírám se, a on se chodí někam bavit, beze mě a jsem mu úplně ukradená.
Rozešla jsem se s ním, protože to, co udělaj nebylo správný. On se ani nesnažil se za to všechno omluvit. Neřekne "jo, posral sem to", on to dá za vinu všechno mě. Takhle se chová člověk, který miluje? Asi jsem o tom měla jiné představy.
Každopádně nikdy na tento vztah nezapomenu. Byly to nejlepší tři roky v mém životě. Změnil mi život, částečně. Třeba byl takový už na začátku, jen jsem měla nasazené růžové brýle a neviděla to. Byla jsem zaslepená láskou.
Pořád mi píše, že mě chce vidět, jak mě miluje. Ale já ho vidět nechci, zhnusil se mi. Tohle stvoření neznám, neznám a ani znát nechci. Asi si myslel, že napíše, že mě chce vidět, a já jak naivka poběžím, a bude všechno zase dobrý. Protože takhle to u nás fungoval vždycky, víte. On něco posral, potom se začal chovat chvilku hezky, tak jsem si řekla, že to zkusím znovu, ale bylo to opět zbytečný.

Untitled

Dávat mu znova šanci je asi to stejný, jako kdybych po třetí četla stejnou knihu a čekala, že se její konec změní.
Někdy je lepší, některé lidi ztratit. Ale bolí to, moc to bolí. Chybí mi. Nesnáším tu zkurvenou bolest na srdci. Naposled jsem tak hnusný pocit měla, když jsem oplákavalo to, že se na mě máma vykašlala. Pocit prázdnoty a nicoty mě pohlcuje. Myslela jsem si, že mi bez něj bude líp, ale proč je to horší? Sakra, proč?!

Cigáni.

15. července 2014 v 9:19 | Sodomagor.
Don't judge. | via Facebook

Možná mě teď mý "čtenáři", kteří čtete mé články, odsoudí. Ale je to můj názor a nebudu tu psát lži jen kvůli tomu, aby jste mě měli rádi. Snažím se být upřímný člověk. Jak tady, tak i ve skutečném životě :)
Mnoho lidí říká, jak nejsou všichni cigáni stejní, a že je špatné házet všechny do jednoho pytle. Pardon, ale já nikdy nepoznala cigána, který by byl slušný, pracoval a neobtěžoval ostatní. Možná to bude tím, že žiju ve špatným městě, kde se to touhle směsicí jenom plní.
Abych pravdu řekla, tak já vlastně nejsem rasistka. Protože cigáni pro mě nejsou rasa. Nevadí mi vietnamci, černoši nebo židi. Vadí mi cigáni.

Víte, není zrovna nejideálnější, když si jdu po městě, na lavičce si sedí banda cigánů s cígem v držce a řvou na mě "kurvo bílá, poď si užít", omlouvám se za ten výraz, ale takhle mi to vážně řekli.
Nedávno v našem městě cigáni pobodali mé dva kamarády, kteří leželi měsíc na jipce. Jeden má doživotní následky a bude na vozíku a druhý měl probodnutou plíci, ale už je to v pohodě.
Jediný v čem jsou cigáni dobrý, že si nadělaj haldu dětí, a za to pak berou penízky - no neberte takový život, že? Nejvíc mě štve, jak my se jim pořád podřizujeme. Každý z nich má respekt. Někam příjde normální česká rodina, ale budou na ně nepříjemní a nevyřídí jejich požadavky, ale jenom do dveří vstoupí cigáni, každý se hned míní posrat a přetrhat se, aby jim vyhověl. Tak kde to jsme? Pořád jim v něčem ustupujeme.

We're the same.

Snažila jsem se hodněkrát změnit názor, ale ne, oni to prostě mají v krvi. Tu lenost, nic nedělání a jen flákání. Viděli jste film Batardi, to je přesnou ukázkou našeho města. Takhle se ti zmrdi doopravdy chovají. Ale všichni jsou slepý a dělají, že to nevidí.
Kdybych to tu měla psát ještě víc do podrobna a do detaila a úplně se vším, co se mi právě honí hlavou, tak by mě nejspíš zavřeli. Promiňte, ale pro mě to je odpad lidstva. Je to odemně hnusný, klidně mě ukamenujte, ale je to můj názor. Pro mě slovo cigán je druhý pád od slova zasranéprasečíhovno.

Ano, samozřejmě, že existují i hodní, slušní cigáni. Čest vyjímkám. I když já vlastně žádnou vyjímku neznám. Pokud vy jo, tak patříte mezi šťastné lidi. Nebudu zas házet všechny do jednoho pytle, aby jste si o mě neřekli, že jsem bezcitná bezpáteřní svině. Jsou to taky lidi, normální bílý člověk se tak může chovat taky, ale není to tak časté, jak u nich. A rozhodně my nemáme takové výhody, nikdo z nás nemá respekt a nikdo nám neustupuje, narozdíl od cigánů.

Jaký na to máte vy názor?

Astrální cestování

14. července 2014 v 13:19 | Sodomagor.


Zjednodušeně řečeno, astrální cestování se dá popsat jako vědomé oddělení duše od těla. A jsme dokonce tohoto schopni prý všichni. Jakým způsobem to funguje? Zatímco tělo odpočívá - spí, nebo je v transu, naše duše je schopna "vystoupit" z těla a cestovat, poznávat jiné světy, dimenze a místa.
I když nevěříte na duchy, nezdají se vám opakovaně stejné sny, tak všichni máme schopnost opustit své tělo a astrálně cestovat v prostoru.


Jak se dá astrálně cestovat?
1. Drogy - Není to žádné nabádání nebo propagování, aby jste zkoušeli drogy! :D To rozhodně ne. Ale tohle je jeden ze způsobů, kterým se dá dostat do astrálního světa. Pomocí LSD, mezkalinu či jim podobným látkám, se dá odprostit od vnímání tohodle světa. Ale droga vám otupí smysly, a nebudete jednat tak, jak by jste jednali v normálním stavu. A to je hodně nebezpečné.

2. Luciidní snění - To jsou sny, u kterých víme, že s níme, ale jednáme podle vlastního uvážení. Chcete ve snu jít na zahradu, kde se budete koupat v bazénu a budete obklopeni krásnými svalnatými muži? Tak stačí si to jen představit, a hned se tam ocitnete. Tento druh snění má hodně lidí. A díky tomuhle můžete i astrálně cestovat.

3. Meditace - Tohle je nejčastější a taky nejvíce doporučovaný způsob provádění astrálního cestování. Člověk se musí položit do té nejpohodlnější pozice, uvolnit své tělo, rozvinout svou fantazii a vystoupit ze svého těla. Zní to snadně, že? Ale chce to spoustu trpělivosti a tréninku. Zkusili jste se někdy naprosto uvolnit a přestat myslet? Je to docela složité, protože nám hlavou běhá nespočet myšlenek. Důležité u této metody je představit si "stříbrnou stuhu" nebo řetěž, sňůru, zkrátka cokoliv, co vás bude spojovat s vaším tělem a astrálním obrazem. V případě nebezpečí za ni můžete zatáhnout a vrátíte se zpět do těla.

Je na astrálním cestování něco nebezpečného?
Nepozornost - Vlastní nepozorností se vám může stát, přerušíte "svou stuhu" a ztratíte se. Cestu do vlastního těla nejspíš už nenajdete. Ale můžete se snažit, ale je to stejné jako hledat jehlu v kupce sena.

Zapomnění - Astrální sféry mají velkou moc, po delším čase v nich stráveném začnete zapomínat na své hmotné Já.

Vyrušení - Pokud cestujete do vyšších sfér, musíte si hlídat, že vás nikdo nevyruší (třeba máma, mladší sourozenec). Pokud by se tak stalo, můžete buď ztratit cestu zpět do těla a nebo budete naopak rychlostí blesku do svého těla vtaženi, což je stejné jakoby jste skočili z 8 patra paneláku. Hodně to bolí.



Tak co, zkusili jste někdy astrálně cestovat? Jaké jste měli pocity? Pokud jste to nezkusili, chtěli by jste?

 
 

Reklama