taková ta ranní kocovinka a zdrhání před policií.

29. června 2014 v 12:19 | Sodomagor. |  day by day
city

Dlouho jsem se neozvala, tak to jdu napravit. Bude to hodně dlouhý článek, protože se stalo neuvěřitelně moc věcí, který asi nikdo nepochopí, ale napíšu to sem. Takže pokud někoho nezajímá, jak dopadl můj proslov, rozloučení s učiteli a naše "neoficiální" rozlučka, tak si to nečtěte. Je mi to vlastně jedno, jestli si tohle někdo bude číst, protože je to hodně osobní. Ale chtěla jsem to sem napsat, jako takovou mojí první zkušenost s policií a jako zajímavou vzpomínku, na hodně chaotický víkend. Jen tak pro informaci, uzavřu k tomuto článku komentáře. Nechci, aby se k tomuhle někdo vyjadřoval. A je mi jasné, že mě díky tomuhle hned odsoudíte. Ale vážně mi to je jedno. Jsem tu v anonymitě, nikdo neví, o koho jde. Až na tenhle blog příjde někdo z mých blízkých, to už bude horší.


V úterý v 5 hodin proběhla naše rozlučka s učiteli, kde jsme měli mít proslov a přichystaný nějaký program, ale nebylo to povinný. Já jsem hodně velká trémistka, takže i když jsme ještě seděli v sále na židlích a nebyli jsme na řadě, celá jsem se klepala a můj oběd se mi hrnul pomalu, ale jistě nahoru :D. Došli jsme na řadu. Stoupli jsme si do dvojic - holka a kluk. A šli jsme směrem na podium a doprovázela nás písnička z Rockyho. Hned jak jsme došli na podium, tak se mi začli klepat nohy, ruce a i hlas. Stála jsem vedle kamarádky, tak mě chytla za ruku a uklidňovala mě, že to bude dobrý. A myslím, že docela bylo. Přišla jsem na řadu, odříkala jsem to, co jsem měla a měla jsem to za sebou. Takže já - největší trémistka, jsem to překonala a jsem na sebe fakt pyšná. Potom jsme měli pro ostatní přichystaný program Školní hymnu a bylo to vážně super a šlo i vidět, že se to ostatním líbilo. V úterý byl největší počet lidí v sále, za celou dobu existence školy. Skoro jsme se tam už nevešli.
Nějak jsme přežívali ten týden ve škole, kde jsme se převážně koukali na filmy a povídali si. Pořád mi nedocházelo, že se s těmi lidmi už prostě neuvidím a nikdy se nesejdeme v takové sestavě, jak jsme byli. Nastal den D. Osudný pátek a pomalu, ale jistě jsem si to začala uvědomovat. V 9:15 jsme měli poslední zvonění. Šli jsme po 3 patrových schodech směrem dolů až ven ze školy, a ostatní na nás koukali. Hrála nám k tomu strašně depresivní písnička a ty všechny emoce museli jít ven. Začla jsem brečet, zrovna když jsme scházeli schody, celá škola viděla, jak brečím. Ty lidi, který jsem nikdy nechtěla aby mě viděli jak brečím, mě bohužel viděli. Šla jsem pak ještě naposled do školy rozloučit se s pár učiteli. Jedna naše učitelka na češtinu mi řekla, že ji budu strašně chybět. To mě taky hodně dostalo, protože je to fakt skvělá ženská. Naše třídní, když jsem brečela, mě obejmula a říkala, že to bude dobrý. A že až budeme maturovat, že se máme přijít ukázat. Protože ona jde teď na mateřskou, čeká mimčo. Tak doufám, že za ty 4 roky ji ještě uvidím.

A právě ještě v ten pátek jsme plánovali naši neoficiální rozlučku. Od Terky brácha nám obstaral všechno "pití", vzali jsme kauflanďácký igelitky :D, brambůrky a šli jsme do Dobšic k vodě na takový plácek. Zapojili jsme do mobilu repráky, takže jsme měli o zábavu docela postaráno. Bylo něco kolem 9 hodin a my se bavili. Fakt jsem byla moc ráda, protože nikdy jsme se jako kolektiv nemuseli, pořád jsme se pomlouvali a nadávali si. Škoda, že jsme takhle nezačli chodit někam dřív. Všechno by bylo úplně jinak. Bohužel, někteří jsme to přehnali s pitím a trošku i já. Docela mě to mrzí, protože takhle to dopadnout nemělo, ale byla to rozlučka, a to se nedalo jinak. Kámoš už byl taky docela už nalitej, tak jsme si spolu sedli někam, a povídali jsme si, furt jsme se objímali a dali jsme si i "kamarádskou" pusu. Už bylo něco kolem půl noci, a vážně to bylo divoký. S tím kamarádem jsme se fakt hodně sblížili, a na to, jak jsme se nesnášeli, tak to vypadalo, jak kdyby jsme byli nejlepší kamarádi několik let. Od Karla rodiče přijeli na ten plácek, zeptali se, kdo je tady na tom nejhůř a potřebuje odvézt domů :D, tak odvezli dvě holky a my jsme šli potom ve čtvrt na 1 pěšky domů. Cestou jsme si s tím kamarádem řekli, že jsme stejní a máme stejný smysl pro humor, a naše příjmení začínají na stejné písmeno, takže jsme bráchové :D. Ale jo, bylo fajn. Ráno trošku bolehlav, ale to bylo jasné.


V sobotu jsme plánovali, že uděláte zase repete, ale už ne s tolikam lidma. Dali jsme si sraz, koupili se flašky a šli jsme. Bylo nás 5 holek a jeden kluk, protože ostatní nemohli. Šli jsme sídlákem a potkali jsme spolužáka s kámošem, tak se k nám přidali a šli s náma, tak jsem byla ráda, že nás bude víc a bude větší sranda. Ten kamarád ( můj brácha ) nemohl dojít, kvůli svý holce, protože mu to zakázala. Došli jsme na tek plácek, byli jsme asi 10 minut tam a najednou dojel "Brácha" na kole, tak jsem měla fakt radost, že dojel. Tak jsme zase popíjeli a bavili se a bylo to opět fajn. Kolem 10 jsme seděli nad tím pláckem na takovým asfaltu, a domlouvali se, kdo půjde koupit další flašku. Z dálky jsme viděli, jak jede nějaké auto a hodně pomalu. Bylo nám to divné, protože tudy auta nejezdí. Tak jsme zalezli za strom, protože jsme měli tušení, že to budou policajti. A taky že byli! S Mončou jsme utíkali lesem, ani nevím kudy, ale nepřestávali jsme utíkat a jediný co jsem v tu dobu cítila bylo to, že jsem měla neuvěřitelný strach, že nás chytí. Nevěděli jsme, kde jsou ostatní, ale běželi jsme křovím a polem jako o život, bylo to docela zajímvý, protože ještě se mi motavala hlava. Doběhli jsme na místo, kde byli dvě lavičky. Monča zavolala ostatním holkám, jenže ani jedna to nevzala. Buď to típli a nebo se dali, že jsou nedostupní. Byli jsme fakt strašně vystrašení, srdce mi bušilo jako o závod a báli jsme se, co se dělo s ostatníma. Po chvilce zavolala Bára, kde jsme. Tak jsme ji to popsali a ona za náma došla a skoro se rozbrečela. Zeptali jsme se, kde jsou ostatní a ona řekla, že je chytli. Ale pak řekla, že si dělala srandu. To fakt byla sranda, no -_- Slyšela jsem, jak už dochází ostatní, tak jsem se za nima rozeběhla, obejmula jsem se s "Bráchem" a ten mě utěšoval. Bára byla schovaná prý za stromem, a ten policajt na ní svitil, ale neviděl ji. Říkali, že tu prý musela být hodně velká párty. Pak schválně zavírali auto a startovali, že už jedou pryč, ale nejeli. Hajzlové fízlacký. Rozhodli jsme se, že to dneska zabalíme a půjdeme už domů. Celou cestu jsme byli z toho vyschízovaný. Takový strach jsem v životě neměla. Jenže jak jsme šli tou cestou a tím polem, kousek od nás jeli zase pomale policajti. Začli jsme opět utíkat, já už nemohla a píchalo mě v boku, ale musela jsem. Rychle jsme přelezli přes silnici a skočili do pole, kde byli kopřivy a samí bodlánky a strašně mě bolely z toho nohy. Leželi jsme tam bez hnutí a bez jakéhokoliv náznaku dechu. Fakt mi bylo špatně. To, co jsem vypila se mi pomalu hrnulo do krku, ale ustála jsem to. Nakonec jsme po čtvrt hodině vylezli z pole a šli jsme cyklostezkou směrem domů. Ale než jsme se ještě rozeběhli, šli jsme si sednout do parku na lavičku, kde jsme to rozdejchávali a povídali jsme si o tom. Pořád kolem jezdili policajti, tak jsme si šli sednout za kotelnu a čekali jsme co bude. Zbytek zůstal v parku, aby kdyžtak hlídali. Seděli jsme tam na zemi a opírali se všichni o sebe jak nějaký trosky.


Tenhle víkend stál opravdu za to. A příští pátek plánujeme další! Ale tentokrát už ne venku, ale u někoho doma a nebo na zahradě.
 


Aktuální články

Reklama